Jdi na obsah Jdi na menu
 


Můj pohled na canisterapii

13. 2. 2007

Canisterapie v dětské psychiatrii

ObrazekJaká vlastně canisterapie v dětské psychiatrii je?
V domově důchodců se dá hovořit o klidném přístupu s cílem aktivizace seniorů, ve stacionáři pro děti s tělesným postižením se velmi pravděpodobně bude jednat o rehabilitaci, či spíše fyzioterapii formou polohování, ve speciální škole se zapojí podpůrné edukační techniky.... Na poli dětské psychiatrie se nedá hovořit o jednoznačném přístupu. A to jak vzhledem k velmi širokému spektru diagnóz a stupni mentální retardace a projevům s nimi souvisejícím, tak i vzhledem k širokému věkovému rozpětí. Pedopsychiatričtí pacienti mají jen zřídkakdy postižení tělesné, jejich problémem je nějakým způsobem postižená psychika či intelekt. Proto je třeba se se psy zaměřovat zejména na podporu psychické stránky osobnosti. Obrazek
Velkou výhodu canisterapie v rámci dětské psychiatrické léčebny spatřuji mimo jiné v tom, že hospitalizace zde je dlouhodobějšího charakteru. Mnoho psychoterapeutických škol hovoří o nutnosti navázání vztahu, který je nezbytný pro úspěšnou terapii. Proto by zřejmě nebylo terapeuticky signifikantní, kdyby se pacient se psem setkal jednou či dvakrát. Několikrát jsem tento svůj postoj musela vysvětlovat i lékařům či psychologům, kteří se zpočátku na canisterapii dívali tak, že dítě „zkonzumuje 4-6 jednotek terapie“ a pak se děti vystřídají, aby si těch psů taky užili ostatní. Tento přístup by však spadal spíše do kategorie podpůrných aktivit se psy, ale jen těžko bychom mohli hovořit o plnohodnotné terapii. Právě možnost déletrvajícího kontaktu se psem, kdy má dítě jistotu, že týden co týden se se svým psím partnerem opět setká, s sebou nese významné terapeutické posuny.
Mnohokrát se mi potvrdil význam hry, a to zejména symbolické, především u dětí mladšího školního věku (nebo na jeho úrovni). Ty se v rámci canisterapie často vžívají do rolí různých psů. Zajímavostí je, že ačkoli při hrách mimo roli dochází velmi často ke vzájemným konfliktům s vrstevníky, hraní psi bývají vždy hodní a přicházeli ochránit „svoji malou fenku“ před zlými lidmi či predátory. Když jsou tyto psi-děti zapojeny do „výcviku“, vždy naprosto spolehlivě plní dané povely a ani okrajově se neobjevují náznaky porušení příkazů. Neopominutelným, ne-li nejdůležitějším prvkem těchto her je zdůrazněná a intenzivní pochvala, jíž zakončuji každý splněný cvik či povel. V této podobě je naprosto na místě jinak nevhodné hlazení a poplácávání psů-dětí, protože takto formulovaná pochvala je přijatelná jak pro dítě, tak pro terapeuta. Toto bezvýhradné přijímání a výrazně pozitivní hodnocení kladného jednání, které v běžné mezilidské komunikaci málokdy dosahuje takové intenzity, je dětmi aktivně vyhledáváno a jejich snahy směřují k dosažení tohoto závěrečného aktu.
Obrazek U dětí s psychiatrickou problematikou se často vyskytuje citová deprivace. Není zde na místě podrobněji tento fenomén popisovat, avšak je zajímavé srovnávat chování dětí deprivovaných a dětí emočně saturovaných v interakci se psem. Zatímco děti, které nemají problémy v citové oblasti, jednají se psy spíše na principu kladné motivace, podpory a povzbuzení, u dětí deprivovaných tomu je právě naopak. Splnění povelů od psa vyžadují nátlakem, zvyšováním hlasu, strnulým postojem. Už jen při pouhém přivolání psa byla intonace výrazně direktivní a nátlaková, takže psi se spíše kontaktu straní, nebo dítě ignorují. Tyto psí reakce však velmi zřetelně a srozumitelně vedou dítě ke změně projevu ve smyslu příjemných, povzbuzujících a lákavých povelů s patřičnou intonací a postavením těla.
Canisterapie může být rovněž přínosem při pedopsychiatrické diagnostice. Když mi byl do terapie indikován hoch, který se k feně boxera stavěl nepřiměřeně chladně, nevyhledával tělesný kontakt s ní, ačkoli nejevil známky strachu a po mé výzvě si fenu bez rozpaků pohladil, říkala jsem si, zda by raději terapii neměl absolvovat někdo jiný, kdo dokáže mít ze setkání se psem větší užitek. Tento hoch se začal o fenu spontánně zajímat ve chvíli, kdy běhala za míčkem a plnila různé povely. Ovšem jeho zájem byl zvláštní povahy, na fenu se díval naprosto nezúčastněně, jako by byla jen nějakým zajímavě fungujícím strojem. Když jsem o tom následně referovala ošetřující lékařce a žádala o ukončení terapie pro tohoto hocha s tím, že nevidím žádný přínos, k mému údivu mi poděkovala. Toto popsané hochovo jednání bylo jedním z vodítek k přesnějšímu určení diagnózy z oblasti schizofrenních poruch.
Cítím, že bych se měla dotknout také tématu osoby či osobnosti canisterapeuta. Zdá se mi, že se mnoho teoretiků, ale i praktikujících canisterapeutů příliš zaměřuje přímo na psy. Ano, jsou velmi atraktivní, dá se o nich dlouho, hezky a zajímavě hovořit. Samozřejmě, že pes je jednou ze základních podmínek pro canisterapii, ale nelze zapomínat, že působí pouze jako spoluterapeut. Vlastní terapii provádí vždy člověk. A právě na jeho osobu je třeba klást důraz – ve smyslu osobnostních předpokladů, teoretického zázemí, komunikačních dovedností a hlavně kynologických schopností. Posledně jmenovaná oblast je bohužel často odsouvána do pozadí a tak se canisterapii věnují lidé, kteří mají svého prvního psa a pak teprve v průběhu svého canisterapeutického působení rozkrývají tajemství výchovy, výcviku, poznávají zákonitosti psího chování a zjišťují tak kvality či nedostatky svého psa. Dovolím si použít paralelu: Předpokládám, že bude-li se chtít člověk uplatnit v ergoterapii, jeho manuální zručnost dosahuje určité úrovně. Stejně tak od arteterapeuta budeme očekávat umělecké cítění, zvládání malířských technik či práce s hlínou a také schopnost vlastní tvorby. A podle stejného vzorce by měl dobrý canisterapeut ovládat bravurně svůj nástroj – psa.
Jsem přesvědčena o tom, že nejdůležitějším aspektem canisterapie u dětí s psychiatrickou diagnózou je navázaní vztahu. Jejich problémy často pramení právě z nemožnosti či neschopnosti navázat či udržet kvalitní a plnohodnotný vztah k lidem ať již v rámci rodiny, školy či náhradní ústavní péče. Zvláště u dětí s ústavní výchovou, kde je častou komplikací psychiatrické diagnózy citová deprivace (nebo naopak psychiatrická diagnóza je komplikací deprivace?), je pes vynikajícím prostředkem k otevřeným projevům kladných emocí, které jsou adekvátní formou zvířetem přijímány a samozřejmě opětovány. Dítě tak má možnost získat jasnou odezvu, která má zřetelná a pochopitelná pravidla, jichž se v běžné mezilidské komunikaci nedostává, či jsou pro dítě příliš komplikovaná.
Obrazek Možná, že někdo bude v této části postrádat podrobnější výpis a charakteristiku používaných aktivit vhodných pro pedopsychiatrii. Ano, zamýšlela jsem se nad tím, jakou konkrétní „techniku“ obvykle volím v souvislosti s určitou diagnostickou kategorií, věkovou skupinou, stupněm mentální retardace. A ač jsem se zpětně ohlížela za svou prací, na žádné přímé vztahy mezi těmito dvěma kategoriemi jsem nezjistila. Dle svého přesvědčení se snažím ke každému dítěti přistupovat individuálně a spíše nechávat na jeho vlastní aktivitě a zaujetí, jak využije čas společně trávený se psem. Ačkoli je samozřejmě nezbytné mít zásobník různých aktivit a nápadů vhodných pro konkrétní klienty, při budování vztahu dětí a psa lze jen těžko důrazně vyžadovat konkrétní výkon a sledovat striktně předem určený cíl. Každé dítě je individualitou a nelze tudíž trvat na předem stanovených postupech. Naopak je třeba dětem v přítomnosti psa pouze nabízet možnosti společných aktivit, vést je citlivě při jejich kontaktech se psem, ale ony samy musí (lépe řečeno měly by) vyvíjet aktivitu, protože právě prostřednictvím jejich vlastního opravdového zájmu vede cesta k autentickému vztahu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Lucie Franková - komentář

20. 7. 2012 11:36

Krásně napsaný článek...přeju Vám, ať se Vám i Vaším pejskům daří a společně rozsvítíte co nejvíce dětských srdíček.